Lannova vila: vzácný okraj Prahy 19. století

Budovatel vily Adalbert Lanna mi (1836–1909) zasluhuje být pokládán za protějšek „našeho“ Josefa Hlávky z Českoněmecké strany. Vojtěch Lanna ml. ovšem nebyl self-made man, nýbrž potomek úspěšného jihočeského podnikatele a rodinná firma pak podnikala ještě v meziválečném Československu. Jakožto velkopodnikatel s ambicí na celospolečenské uznání podporoval Lanna zejména veřejně prospěšné instituce. Podobně jako Hlávka, také Lanna podporoval školství, zejména školství uměleckoprůmyslové. Jeho mecenášství sahalo od úrovně státu až k jemu či jeho rodině blízkým lokalitám a od podpory oběti povodní až po rakouskou expedici na Severní pól (2000 zlatých a 6000 dávek čokolády). Nejvíce energie věnoval Lanna, vynikající sběratel starožitností a milovník umění, podpoře (umělecko) průmyslových muzei ve Vídni, Brně, Liberci a (později hlavně) v Praze. Pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu i předchůdci dnešní Národní galerie odkázal množství předmětů ze svých evropsky významných sbírek starožitnosti, uměleckého řemesla, výtvarného uměni i bohemik.

Lannově osobnosti i jeho vile začala být věnována soustavná pozornost teprve se sympoziem někdejšího Ústavu pro klasická studia Akademie věd (1992), knížkou Jana Bažanta o pražských novorenesančních vilách (1994) a zčásti i publikaci k lannovské výstavě Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (1996). Na rozdíl od Hlávky, který v období svého fyzického handicapu vyhledal vzdálenější ústraní a na své sídlo přebudoval zámeček v Přešticích. Lanna se příkladně podílel na první vlně budováni náročných soukromých předříšských vil v Praze, Svůj pražský palác s úřadovnami firem vytvořil na tehdy nejlepší možné adrese – proti nynějšímu Masarykovu nádraží. A právě tak prestižně umístil své letní „tusculum“: přes Letnou vedla hlavni cesta „lepší pražské společnosti“ do jejího hlavního rekreačního areálu, do Stromovky. Tento typ příbytku dovolil Lannovi propojit soukromí s reprezentaci, neformálně rozvíjet bohaté společenské styky. Legenda kolem Lannovy vily patří k jejímu geniu loci, nicméně v mnohém plyne mj. z přetrvávajícího nedostatku jednoznačných pramenných zpráv. Vilu navrhl Antonín Vítězslav Barvitius – největší Český znalec italizující architektury a také architekt význačných pražských staveb tohoto stylu. Stavěl ji František Havel. Ale na návrzích této vily bývá některými badateli dosud přiznávána účast i Barivitiovu švagrovi. Častému spoluautorovi a jinak přednímu architektu doby, Vojtěchu Ignáci Ullmannovi (ten je mj. tvůrcem původní budovy nynějšího sídla předsednictva Akademie věd - někdejší České spořitelny). Ullmann i Barvitius pracovali vícekrát pro Lannu a jeho obchodní partnery. Groebeho a Schebka. Při budování jejich paláců, vil i rodinných hrobek. S objednávkami Lanny a jeho okruhu je spjato i jméno dalšího tvůrce z mladší generace architektů, Josefa Schulze. V každém případě je to právě Lannova vila, v níž se v Praze nejlépe dochoval raný příklad dobového úsilí o souborné umělecké dílo (Gesamtkunstwerk). Ještě před dobudováním Národního divadla je tu architektura – do té míry vůbec poprvé – opatřena i rozsáhlou vnější výzdobou.

Velmi podobná stavba, byť bez náročné výzdoby, vznikla ve vzdáleném letovisku – v hornorakouském Gmundenu – na místě, kde Lanna ml. pobýval už od vzniku pražské vily. Avšak existence gmundenské „kopie“ vily sama o sobě nevyvrací starší českou představu o výjimečnosti pražského díla. Tato stavba tedy není jedinečná, nicméně významná kvůli integraci výzdoby s architekturou. Existence jiné, odlehlé vily může napovídat tomu, že pražská vila asi brzy přestala sloužit jako soukromý azyl svého objednavatele, který se ke skutečnému odpočinku asi musel vzdalovat do Gmundenu. Pozemek v Bubenči a údajně i samotná vila byly po roce 1880 rozšiřovány. I když to není vizuálně zřejmé.

Dobový stylový historismus i Lannova osobní zasvěcenost do dějin umění i do archeologie daly rámec formě i obsahu výzdoby vily. Nástěnné malby hlavního salonu, uplatňující pompejánský dekorativní styl, znázorňuji ve velkých malovaných polích výjevy z antické mytologie. Tento hlavní prostor vily je výzdobou zasvěcen ve své větší části zvláště Apollónovi a v menší pak Afroditě. Naopak výzdoba menšího salonu v přízemí respektuje klasickou zvyklost spodobnění krajinných typů, přitom však zřejmě blízkých a přizpůsobených majiteli vily a naznačujících obor jeho působení. Zde výzdoba v jednom menším obrazovém poli připomíná rozvoj paroplavby, a líčí tedy průmyslem oživenou krajinu. Vcelku tento menší salon v přízemí připouští představu, že byl původně míněn jako soukromá pracovna, zatímco na raném plánu budovy je už označen jako „biliár“ - tedy zřejmě pánský salon.

O přímých předlohách ani o autorství nástěnných maleb vnitřku stavby není dosud nic určitého známo. Úplná jistota zatím nepanuje ani ohledně její vnější výzdoby. Ačkoli se předpokládala Účast Josefa Mánesa na návrzích (také kvůli Lannovu přátelství s tímto umělcem), za vlastního autora její malované části je třeba pokládat jiného Lannova blízkého druha mezi umělci z Čech: malíře Viktora Barvitia, mladšího bratra architekta vily.

Výzdoba architektury jako krásného umění, zejména výzdoba vnější, má mluvit o objednavateli stavby i o jejím poslání. Zde k tomu slouží dva antikizující štukově reliéfy na fasádě obrácené k hlavní cestě a dvě trojice nástěnných maleb v patrové lodžii směřující do zahrady. Společným motivem jsou - stejně jako u malby nad hlavním vchodem - eroti, kteří se stali velmi univerzální složkou výtvarného repertoáru klasické tradice. Tito malí géniové, starověcí ochránci místa, nejenom skotačili, nýbrž vykonávali i nejrůznější práce dospělých. Hravá sebeidentifikace s nimi patřila v 19. století k zábavám milovníků umění. Je proto věrohodná domněnka Jana Bažanta, že také malovaný výjev, čestně umístěný v hlavním salonu vily, je konkrétní: hlavní postava erota má podle ní představovat jejího majitele, prohlížejícího si z přilehlé terasy její vzdáleně okolí.

V reliéfech fasády Lannovy vily eroti asistují ústřednímu výjevu, představujícímu jednak zápas dvou z nich, jednak manželský pár. Označují tedy nejspíš polaritu, často manifestovanou výzdobou příbytku prestižní osoby: její roli ve vnějším světě a její nárok na soukromí. Tuto obraznou sebeprezentaci dále rozvíjejí malby v lodžii, vypovídající o praktických činnostech i kulturních ambicích majitele vily. Malby v přízemí, provedené na černém pompejském pozadí, představuji sféry civilizační činnosti, shodující se rámcově se základními obory Lannova podnikáni: (vodní) dopravu, těžbu a stavitelství. Malby v patře lodžie, na pozadí imitujícím zlatistou skleněnou mozaiku z éry starokřesťanského umění, naopak poukazují k hlavním kulturním agendám Lanny: ke sběratelství, malířství a uměleckému průmyslu. Přitom se ostré hranice mezi veřejným a soukromým znovu stírají: lodžie se svou výzdobou obrácenou k soukromé zahradě byla viditelná i z veřejného prostoru, z menší cesty směřující kolem vily do Bubenče.

Genius loci tělo vily se po smrti Adalberta Lanny načas jako by vytratil: roku 1913 ji jeho rodina odprodala a později vila několikrát vystřídala majitele. Užívaly ji různé instituce, až ji roku 1957 převzala Akademie věd. To je dobře už proto, že se podařilo uchránit ji před zkázou. Ta potkala vilu takřka sousední, stavěnou Barvitiem pro bankéře Lippmanna. Ji totiž vytěsnila novostavba Ministerstva vnitra, ordinérní z hlediska architektur a navíc v měřítku, kleté narušilo ráz okolí vilové Čtvrti. (Pamětníkovi se na ně vnucuje slovní žert utroušený moderátorem normalizační televize v rozhovoru s jedním z tehdejších představitelů policie, který zněl nějak jako: „Jo – soudruhu – nejsou vily, ale víly!“)

Na rozdíl od někdejších prominentních architektur, např. od bývalého paláce Vojtěcha Lanny, se vila se svou výzdobou včelně stavebních detailů dochovala a může nyní znovu sloužit kulturně reprezentačním účelům, odpovídajícím jejímu významu. Ubytovací prostory pro vzácné zahraniční hosty jsou uvážlivé rozšiřovány i do někdejších zahradních stavbiček. Přilehlé zahradě se dostává rehabilitace a vila sama nedávno prošla rozsáhlým a citlivým restaurováním. Od počátku 90. let 20. století se stala dějištěm významných národních i mezinárodních odborných zasedání komorního rázu. Její někdejší budovatel - prvořadý mecenáš kultury v Čechách své doby, by se sotva mohl hněvat, kdyby věděl, jak se s ní nyní zachází.